Co přinesly Columbelle letošní Vánoce? Nehodlám teď rozhodně nic sčítat, účtovat, násobit či dělit, nicméně drobná rekapitulace by nemusela být na škodu. Můj nejmilejší pěvecký sbor se ocitl uprostřed třinácté koncertní sezóny a ustálil se na pěkném počtu třiceti členů. Nejvíc máme sopránů, celých čtrnáct kusů. Altů devět, basy čtyři a tenory tři. Dvě dívky se zatím o členství ucházejí, jejich zařazení je ještě nejasné. Na první pohled by se mohlo zdát, že poměr mezi ženskými a mužskými / hlasy/ je nevyrovnaný, ale opak je pravdou. Naši tenoristi i basisti jsou úžasní, a mohutností, silou i barvou / samozřejmě svých hlasů/ zcela dokonale vyrovnávají a doplňují krásu hlasů ženských. Určitý problém s mužskými / hlasy/ ale Columbella přece má. Jen jeden z našich sedmi zpěváků je studentem GOP. Všichni ostatní jsou už absolventi... Bylo by moc hezké, kdyby se na naší škole konečně zase někdo našel a k našim skvělým muzikantům se přidal.
S takto sehraným ansámblem byly pro mě oba dva vánoční koncerty procházkou růžovým sadem. Ale nebyli bychom to my, kdyby se nestalo vůbec nic dramatického či jinak zajímavého. První koncert proběhl 15. prosince v moderní černošické modlitebně Církve bratrské. Toho dne se proti našemu koncertu koordinovaně spikly počasí, České dráhy a pražská hromadná doprava. Kvůli ledovce leccos nejezdilo, a když ano, tedy jindy a jinudy. Nebyla jsem vůbec překvapená, když jsem sama po šíleném cestování tam a zase zpátky nakonec dorazila s vlastním manželem na generálku, a to na minutu přesně, a zastihla tam prakticky celý svůj věrný sbor. Všichni tam pochopitelně nemohli být a také nebyli. Jako zástupce opozdivších se studentů bych na tomto místě uvedla jednoho, proti svým zvyklostem jmenovitě. Jedná se o Adama, našeho oblíbeného basistu, ale hlavně na posledním soustředění usvědčeného jako skvělého klavíristu. Adam je báječný mladík s jednou drobnou vadou. Zabloudí, vždycky a všude. Výjimka neexistuje. Ztrácí se v Praze, v Brně, v autobuse do Příbrami, v Černošicích, prostě kdekoliv. Vlastně mě těší, že i tomto ohledu je naprosto spolehlivý. Když nakonec přece jen dorazil, moc jsme si všichni oddechli. Doprovází totiž Columbellu při nové písni Osvobozeného divadla Nebe na zemi. Jeho jazzová improvizace je moc krásná, bez něj by ta úžasná věc zdaleka tak nevyzněla. Z dalších instrumentalistů uvedu dvě šikovné houslistky, Báru a Bětku. Moc krásná byla taky vlastní kytarová skladba Mikulášova. Na klavír nás ještě tradičně a tentokrát dost novátorsky doprovázela Veronika. Zdá se, že ji koledy v úpravě Lukáše Hurníka už trochu omrzely, a tak si je inovuje.
Koncert v Černošicích byl alespoň pro mě moc příjemný, studenti zpívali i nové věci velmi solidně, ze všech sil. Lehké to nebylo, v modlitebně bylo horko jako v pekle. Publikum, které se na ledové chodníky odvážilo, si zřejmě chtělo naše vystoupení pěkně užít, a tak bylo vstřícné, laskavé, chápavé. Po vřelém potlesku následovaly květiny, přídavek a mnoho díků. Oboustranných. Ano, i já jsem byla moc potěšena zájmem Columbellou vzbuzeným a hned zatepla domluvila další koncert.
Vystoupení v kostelíku Na Prádle začalo dost podobně. Ačkoliv se oteplilo, nesněžilo, nemrzlo, hromadná doprava opět zcela zklamala. Nicméně jsem se nakonec sešli všichni, nemocných bylo pomálu, uzdravila se i naše excelentní hornistka. Připravený program jsem tedy mohli provést beze změn. O koncert byl velký zájem, první návštěvníky jsem už před půl šestou musela s omluvami odsunout na čerstvé povětří. Publikum bylo letos tak početné proto, že jsme vypustili tradiční dopolední koncert v radotínském kostele. Velmi těsno nám bylo i v zákristii, neboť v počtu třiceti lidí se do místnosti koncipované pro jednoho husitského faráře a potřebné bohoslužebné předměty a roucha skutečně vejdeme jen stěží. Program byl sestaven jednak z našich prastarých osvědčených fláků, jednak z většího množství zcela nových skladeb. Celkově převládal duchovní a vánoční charakter, hodně jsem zpívali latinsky. Jak je z mých předešlých slov jasně patrné, i Na Prádle došlo k jednomu, pro mě bohužel již dopředu tušenému problému. Ochotný pan farář Židlický, který Columbelle koncerty v kostele sv. Jana Křtitele Na Prádle již tradičně umožňuje, nám letos domluvil zapůjčení elektrického piána. Školní nástroj, který jsme vždy Na Prádlo vozili, není již náročné hry několika našich klavíristů hoden. Tento nástroj je o poznání větší a lépe ovladatelný Jenže neumí transponovat. Vaňhalovo Te deum jsem totiž, vědoma si možností svých zpěváků, naučila Columbellu o tercii níž, než jak je to v notovém záznamu. Zpěváci tedy například četli notu A, ale zpívali F. To jde samozřejmě jako po másle. Na vypůjčeném nástroji ale takový kouzelný čudlík nebyl, takže museli všichni za doprovodu Barunky zpívat v původní tónině. Lhala jsem jim, přiznávám. Tvrdila jsem, že nástroj je podladěn, aby si mysleli, že musí jít jen o jeden tón výš. Skladbu dozpívali, velmi slušně, ale vypadali velmi překvapeně, až vyděšeně. Bylo to ale krásné, Vańhal věděl, jaká tónina bude jeho Te deum nejlépe slušet. Z nových skladeb bych ještě chtěla zmínit nový spirituál The rocks, ve kterém bylo možno v sopránovém sóle slyšet překrásný hlásek naší malé Terezky. Nová v našem repertoáru je také Stravinského skladba Pater noster, jedinečná věc, zcela spirituální, úplně originální. Reakce publika na ni byla velmi vřelá, což bylo pro původně reptající Columbellu myslím velkým překvapením. Pro mě ani ne, já totiž vím, jak ta modlitba zní velebně v celku. Zpěváci ji doposud vnímali spíše po hlasech. V našem vánočním programu slyšelo naše milé početné publikum ještě tři nové světské skladby, starou jazzovou píseň Stormy weather, Michelle od Beatles a Nebe na zemi s klavírem.
Na všech třech skladbách se dá ještě leccos vylepšit, už teď se na to těším. Snad nebudu působit příliš nadutě, když prohlásím, že oba koncerty byly pěkné. Zdá se, že si to myslelo i publikum, kterému tímto mnohokrát děkuji.
Pokud jste někdo dočetli až sem, máte můj hluboký obdiv a dík. Ani nevím, čím to je, že jsem se tak rozpovídala, respektive rozepsala. Možná proto, že mi Ježíšek nadělil Hledání ztraceného času...
Michaela Šreinová