Závěr letošního sborového roku byl sťavnatě výživný. Vrátili jsme se k tradici dvou koncertů během jediného dne, těsně před vypuknutím vánočních prázdnin.
Neboť jsem člověk systematický, nemohu, ač by se to slušelo, pominout dopolední koncert v kostele sv. Petra a Pavla v Radotíně. Někteří se možná ptáte proč. Jiní – ti s hudebním sluchem - odpověď znají. Ano, koncert nám příliš nevyšel, sbor chyboval, klavíristka zestručňovala Bacha, sbormistryně ztrácela svou obvyklou jistotu a tak dále. Zato publikum bylo překvapivě milé, tolerantní a neskutečně početné. Možná nám tím splácelo dobrovolné vstupné, které jsme vybrali, respektive nevybrali. Po koncertě zbylo v mističce od zcela narvaného kostela celých padesát korun. To je tedy v historii Columbelly úplná novinka. Hned po vystoupení se Columbella rozeběhla po svých povinnostech, aby stihla dorazit včas Na Prádlo.
Ne generálku se ale včas dorazit nedalo. Nejezdily tramvaje ani vlaky, auta stála v kolonách bez hnutí. Přiznávám, že já, coby sbormistryně jsem byla na místě i s varhanami zásluhou silné zácpy na smíchovském břehu prakticky poslední. Avšak od tohoto momentu všechno šlapalo. Zkouška nic moc, což je správné, potom spousta platících diváků, báječná atmosféra. Repertoár jsme mohli předvést celý, tedy i skladby světského charakteru, které jsme do katolického kostela v Radotíně neprosadili. Nádherná byla velmi světská instrumentálka, kterou přednesli prakticky všichni naši hoši. Na soustředění dali dohromady hitovku z Kmotra od Ennia Morriconeho. Melodie je známá, ale obsazení zde velmi specifické. Housle, kytara, a světe, div se, mandolína. Nutno poznamenat, že Adam se s tímto roztomilým hudebním nástrojem seznámil necelý měsíc před vystoupením na soustředění. Velký obdiv a dík zaslouží též milá paní kolegyně profesorka Pavlína K, která se na poslední chvíli naučila nelehký klavírní part vánoční pastorely Pastores loquebantur od Františka Xavera Brixiho.
Celý program trval zhruba hodinu a půl, což bylo na milého husitského pana faráře Židlického už trochu moc, ze zákristie mi významně ukazoval na hodinky ( tak jako jeden nejmenovaný Hujer v pěkném českém filmu), že už máme vyklidit pole kvůli následujícímu programu. Koncert vyšel překrásně, myslím, že takhle čistě ještě Columbella nezpívala. Zpěváci se chovali vesele, šťastně a uvolněně. Půvabné bylo i sólo na triangl. Po Nebi na zemi, našem přídavku, nastalo předávání květin. Přišel zřejmě jediný temnější moment koncertu. Můj milovaný muž vyběhl, aby mě obdaroval růžemi, a cestou hrozně a zjevně bolestivě šlápl nějaké paní nohu. Omluvu prý nepřijala. Tak oba společně věříme, že dnes už je všechno v pořádku.
Naplněni potleskem a blahopřáními, dirigentka zasypána květinami, odebrali jsme se na tradiční vánoční večírek. Tam jsme jedli, pili i pěli a hodovali, dokud to šlo.
Všem našim posluchačům a příznivcům děkujeme za bohatou účast na obou našich koncertech. Přejeme nádherný nadcházející rok a moc se těšíme na další setkání s Vámi.