Hned na začátku letošního školního roku obdržela Columbella zcela nové a nečekané pozvání na akci dosud pro nás neznámou, a sice setkání hudebních těles na zámečku v Příbrami.
Nabídku jsme přijali a neprohloupili. 20. října sedlo asi 20 zkušených columbellích pěvců a zpěvaček na autobus a vyrazilo. Nové členy jsem s sebou bohužel vzít nemohla, neboť se program ještě nestihli naučit. Ale akustika byla takového druhu, že všechny hlasy zněly vyrovnaně, sóla vyšla na jedničku a sborové ppp bylo skutečně téměř neslyšitelné.
Průběh celého krátkého zájezdu byl naprosto v intencích našeho kolektivu. Po příjezdu jsem byli okamžitě přesunuti do restaurace na oběd, který byl, alespoň podle mého skromného vkusu, vynikající. Následovala blesková zvuková zkouška, při které místního zvukaře zcela ohromil náš hromový bas.
Festival začal odpoledne. Slyšeli jsme tři dětské sbory působící na příbramských základních školách. Tolik jednoty a nadšení pohromadě není dnes podle mého názoru běžně vidět, respektive slyšet. Canzonetta měla 55 členů, od úplně malinkých holčiček a kluků až po krásné velké slečny. Dali dohromady Aleluja ze Shreka tak, že publikum bylo naměkko, včetně mě, přiznávám. Z dalších uskupení bych chtěla jmenovat Jásan, skupinu holek a kluků, která pod vedením úžasně charismatického vlasatého pana učitele s harmonikou předvedla moravské lidovky - jedna báseň. První část koncertu završilo vystoupení Columbelly. Publikum bylo báječné, rozparáděná Columbella umí přece jen víc strhnout než dětská uskupení. Divákům se moc líbila The lions sleep tonight a našemu bílému Armstrongovi tleskali jak o život. Potopa vyšla nad očekávání, jsem už teď moc zvědavá na zvukový záznam. Společnou skladbu jsem sledovala v publiku. Zhruba dvousetčlenný smíšený pěvecký sbor složený ze všech zúčastněných provedl Sibeliovu skladbu Be still my soul pod vedením hlavní organizátorky celé akce, úžasné paní Hanky Tonzarové. Byl to skutečně silný zážitek, řekla bych. Na obou stranách, v publiku i na jevišti.
Po pauze jsem slyšeli skvělý smíšený sbor ze Zdic, v jehož repertoáru jsme se docela viděli. Bleskurychle jsem navázala kontakty, myslím, že bychom si, tedy oba sbory, mohli velmi dobře rozumět. Následoval komorní sbor Mistra Jakoubka ze Stříbra vedený paní Hanou Tonzarovou. Zpívali krásně a velmi náročnou hudbu. Zaměřují se na duchovní skladby a na hodně starou muziku. Mě ale z jejich vystoupení zcela omráčila jedna skladba. Zcela originální, nic takového jsem asi ještě neslyšela. Na text žalmu 150 složil jakýsi údajně žijící skladatel Aguliar dílo moderní, efektní, ale nikoliv laciné. Prostě krása. Těžké to bylo velmi, zazpívané skvěle. O závěr festivalu se postaralo komorní sdružení Musica Podberdensis. To jsou skutečně úžasní muzikanti, podle mého soudu profesionální úrovně. Všichni jsou příbuzní, skládají se ze smyčcového kvarteta a jedné sopranistky. Všichni instrumentalisti jsou zároveň i sólovými pěvci. To je, věřte mi, v Čechách věc velmi neobvyklá. Mají můj hluboký obdiv. Hrají a zpívají všechno, hlavně vážnou hudbu. V Příbrami předvedli ukázky z Handela, Čajkovského, Dvořáka, zazpívali i dva spirituály. Krásně.
Po rychlém občerstvení jsme sedli na autobus a dosti unavení dorazili do Prahy. Rozhodně to ale za tu námahu stálo, už teď se těšíme na příští ročník.
Za Columbellu Michaela Šreinová