Letošní hudební festival v Moravské Třebové byl ze všeho nejvíce ovlivněn nad očekávání mizerným počasím, bohužel stále konstantní kvalitou ČD a, co se našeho souboru týče, podprůměrnou účastí.
V sobotu dopoledne se nás na nádraží sešlo čtyřiadvacet, z toho dva tenoři, dva basové, jedenáct sopránů, osm altů a jedna sbormistryně. Je – i pro mě – překvapivé, že se v takovém originálním složení dá vůbec vystupovat… Musím těch posledních několik věrných členů v mužských hlasech moc pochválit, že se evidentní ženskou přesilou nenechali přezpívat. Jsou skutečně výborní. Nicméně situace v mužských hlasech je v Columbelle zoufalá, jsme bohužel už asi definitivně těsně před rozpadem…
Se železnicí, jak jsem psala v úvodu, nemáme moc dobré zkušenosti, a tak nás ani nepřekvapilo, že jsme na Moravu dorazili s dvouhodinovým zpožděním, a z objednaného oběda se tak stala večeře. Velmi originálním způsobem proběhla zkouška sboru. Trénovali jsme totiž v koupelně, neboť jinou větší místnost jsme na intru, kde jsme byli ubytováni, nenašli. Večer jsme se zúčastnili strhujícího vystoupení bubeníků Jumping Drums a efektního koncertu skupiny Inflagranti, která překvapivým způsobem zpracovává klasickou hudbu. Tři mladé krásné dívky s primášovskými gesty a zcela skvělou technikou předváděly, co jejich elektronické housle a čelo dovedou. Doprovázela je bigbítová kapela, z mužů složená, úplně zastíněná dívkami v popředí. Na nádvoří zámku jsme notně vymrzli, ale stálo to za to.
V neděli dopoledne jsme předvedli výběr z našeho duchovního repertoáru v kostele, dle mého soukromého názoru jsme tam přímo zazářili, zdálo se alespoň z reakce publika. Po rychlém přesunu jsme vyzkoušeli skvělou akustiku na pódiu postaveném na nádvoří zámku a úprkem se běželi zahřát do restaurace. Po obědě jsme zmrzlému publiku odzpívali světský program a pak jsme se k oněm podchlazeným posluchačům přidali. Nejvíc se nám líbili malí zpívající kluci z Hostomic, kteří byli doprovázeni asi svými učiteli z hudebky na elektrické nástroje.
Cestou na nádraží vypadala obloha, jako by se blížil boží trest, o kterém Petr zpíval v kostele, ale došli jsme suchou nohou. Úplně nacpaným vlakem a téměř bez zpoždění jsme pozdě večer dorazili do Prahy. Musím protentokrát odcitovat klasika, bylo to krásné a bylo toho dost. Doufám, že se všichni včas uzdravíme, abychom mohli potěšit absolventy při předávání jejich posledních vysvědčení na zbraslavském zámku.
Michaela Šreinová