Napsal David Zirhut
Čtvrtek, 02 listopad 2006
Čtvrtý ročník festivalu afro-amerických spirituálů je již za námi a myslím, že naprostá většina účinkujících i návštěvníků nelitují, že na tuto jedinečnou akci přišli. Letošní festival byl v mnoha ohledech zajímavý. Mezi účinkujícími byly z pohledu festivalu nové tváře a uskupení a nesmírně obohacující byla i přítomnost zahraničních hostů - jak v publiku tak na pódiu. Interpretační pestrost byla určitou zárukou zajímavého sobotního odpoledne.
Pojďme se ale podívat na začátek festivalu samotného. Pro mnohé účastníky festival začal již ráno, kdy se pustili do přípravy kostela, okolí a hlavně občerstvení, kterým bylo třeba celý den zásobit zástupy příznivců spirituálů. Festival samotný zahájil pořádající soubor Geshem písní Oh Freedom. Poté následoval maraton sborů, kapel a zpěváků tak, jak jsme již byli zvyklí z dřívějších ročníků.
Jako první se představil Kladenský sbor CČSH který posluchače uvedl na černošskou půdu formou přístupnou i pro neanglicky mluvící posluchače. Spirituály v jejich podání (s českými texty) byly takové opravdové. Škoda jen, že zejména některé písně zpívali česky nejen textem, ale i rytmem, s důrazem na první dobu. Intonační a jiné nepřesnosti sice nepřidaly dobrému dojmu, ale u sboru tohoto typu se dají tolerovat.
Sbor Arcanum z Děčína nemá sice černošské spirituály jako hlavní jádro repertoáru, přesto na festival vybral pěkné kousky. Spirituály obalil do zajímavých a příjemných harmonií. Sympatické na nich je to, že přestože se snaží o technickou dokonalost, je z jejich projevu cítit vřelost a spontánnost.
Jako další účinkující se představil sbor Život. Sbor se snaží o čistotu projevu a adekvátně tomu mají spirituály dobře nacvičené. Bohužel písně postrádají jakékoli zajímavější aranže a písním - trochu příznačně - chybí právě ten život, který k nim neodmyslitelně patří.
Svým způsobem opak je Sbor gymnázia Radotín. Na pódiu se objevili zpěváci, kteří svým - řekněme - vzezřením příliš nezapadali do konzervativního ducha prostředí Komunitního centra. Zkrátka studenti, které baví zpěv. Díky sbormistryni ale tito zpěváci mají možnost nahlédnout do světa afro-amerických spirituálů. U tohoto školního sboru bylo více než kde jinde patrné osobní svědectví. Někteří zpěváci zpívají s opravdovým zaujetím, u jiných byl zřejmý jakýsi laxní přístup, kdy zpívali s rukama v kapsách. Přestože sbor podal kvalitní výkon, tak u sboru tohoto typu je důležitější odkud vzešel a hlavně že vychovává nové nadějné zpěváky.
Vox Nymburgensis je sbor, který se na Spiritual Festu představil již před dvěma roky. Od té doby udělal poměrně významný kus práce hlavně po hlasové stránce. Zejména byla radost poslouchat některá sóla. Důležitým krokem vpřed jsou také aranžérské úpravy (např. gospelové podání My Lord What a Morning). Jen tak dál...
Opravdovým veteránem mezi vystupujícími jsou Myšáci. Kromě pořádajího Geshemu jsou jedinými, kdo se účastnil všech čtyř ročníků. Myšáci mohli zaujmout svým zřejmě nejvýstřednějším oblečením. Rytmický doprovod byl také příjemným zpestřením. Je škoda, že jejich spirituálový repertoár je prakticky bez inovací a ani dřívější živočišnost již není co bývala.
Po "Myších" nastoupil dívčí kvartet G*apeels. V jejich repertoáru jsou spirituály zastoupeny poměrně výrazně, ale jejich vystoupení působí poněkud rozporuplně. Jistě mají mnoho příznivců v oblasti populární hudby, ale spirituály jsou písně, které jsou od lidí a pro lidi, a přímo si žádají, aby je zpěvák předával srdcem. A tohle je bohužel opravdu podstatná věc, kterou u G*apeels postrádám. Z interpretace některých písní jsem měl dojem, že zpívají na efekt, ale vůbec nevědí o čem se v písni zpívá.
Naopak velmi příjemným pohlazením pro mne bylo vystoupení souboru Perditus. Jednak mají výborné sólisty, ale především z nich čiší upřímná radost ze zpěvu. V každé písni dávali přirozeně najevo, že je spirituály zkrátka baví.
Velký sbor Sponte Sua z Prahy je sborem, který jde napříč generacemi, a tak se na pódiu objevili současně děti i dědové a babičky. Přestože zpívají podle klasických sborových regulí a s notami (noty měli i jiní), tak právě jejich věkové rozpětí vydává důležité svědectví o tom, koho všeho spirituál dokáže oslovit.
Závěr odpolední části patřil Českolipskému dětskému sboru. Učitelé Petr Novák a Kristýna Bečvarovská zde dokonale využili dětského potenciálu. Je dobře známé, že pokud po dětech chceme nějaký výkon, je potřeba u nich vzbudit nadšení pro věc mnohem větší než u dospělých. Učitelé z České Lípy opravdu dobře vědí jak na to, a tak jsme měli možnost vidět působivé a opravdové vystoupení výhradně afrických spirituálů. I když s "afrikou" nebyli jediní, byl to právě Českolipský dětský sbor, kterému vděčíme za to, že se festival může honosit názvem "afro-americký".
Asi hodinovou přestávku diváci i účinkující využili k občerstvení, uvolnění a především pak k nabrání sil do večerního programu, který zahájil Voxtet - jeden z nejlepších akapelových souborů v Čechách. Voxtet předvedl skutečně profesionální vystoupení nabité skvělými vokály a decentní choreografií. Příjemným oživením byla i trocha hudebního humoru, kterým některé své písně zpestřili. Poněkud nepochopitelnou skutečností bohužel bylo, že v celém jejich bloku zazněl pouze jeden spirituál a ještě ke všemu zapěli i píseň (Rosa na kolejích) tematicky naprosto mimo oblast spirituálů. Je smutné, že vystoupení Voxtetu bylo i přes interpretační dokonalost nejrušivějším prvkem v celém festivalu.
Ucho milovníka spirituálů však zaplesalo při nástupu The Drinking Gourd. Tato pražská kapela (2 kytary, kontrabas - mimochodem jediná kapela na tomto ročníku) se netají inspirací Spirituál kvintetem. To má své plusy i mínusy. Kvalitní byly aranže převzaté od SK, na aranžích vlastních bude třeba ještě pořádně zapracovat. V jednoduchosti je síla - tak bych charakterizoval některé písně, kdy kapela nechala promlouvat obsah bez zbytečných doplňků. Rád bych se zmínil mj. o písni Go Down Moses. Tento spirituál jsme slyšeli zřejmě nejvíckrát, ale The Drinking Gourd byli jediní, komu se podařilo vyjádřit napětí, které zřejmě Mojžíš a Izraelité prožívali. Abych jen nechválil, tu a tam byla znát určitá nejistota projevu a hlavně nejasně splývající harmonie. Také byla škoda, že neměli mezi zpěváky žádný bas, který nenahradil ani jinak důležitý kontrabas.
Hradecké komorní tucteto a Cantarina jsme letos na festivalu neslyšeli poprvé. Oba sbory zpívali spirituály známé i méně známé (např. z Afriky). Spirituály již zpívají delší dobu a zdá se, že se jim nedaří najít nějakou novou zajímavější polohu. Můžeme zde pozorovat určitý trend, kdy sbor nebo soubor zpívající spirituály delší dobu již nemá, co dalšího by z nich vytěžil.
Letos jsme již potřetí mezi sebou přivítali Sváťu Karáska - kterého jistě netřeba nikomu představovat. Sváťa dokáže publikum zaujmout charismatem své osobnosti, ale především písněmi, které skládal jako kázání v době, kdy nesměl působit jako farář. Podobně jako jiní zpěváci využíval písní amerických černochů, ve kterých se zpívá o naději, o tom, že existuje cesta pryč z otroctví, k tomu, aby předával naději lidem trpícím během komunismu. Díky tomu, že tato svá kázání stavěl na spirituálech, písně se dočkaly i dnešních časů. Jeho vystoupení mělo jednu, leč pro mnohé velmi závažnou nepříjemnost - tou byla extrémně rozladěná kytara. Z toho plyne snad jen poučení organizátorům pro příště. Před vystoupením zajistit, aby ji měl naladěnou.
S tím, jak postupoval večer, diváci čekali něco opravdu dobrého. Dívčí kvarteto Vocal Absolut tato očekávání beze zbytu naplnila. Na festivalu jsme je letos přivítali poprvé, a věřím, že ne naposledy. Kvarteto si publikum získalo neotřelými harmoniemi, zajímavým výběrem písní - všechny spirituály byly pomalé, až táhlé, a promlouvaly člověku do duše. To se zpěvačkám podařilo především proto, že zpívaly srdcem - a řekl bych - s láskou. Nelze nezmínit Petru Hlochovou která svým "basem" dělala v kvartetu pravé divy.
Téměř na závěr festivalu měl své vystoupení pořádající soubor Geshem. Geshem měl na festival připraveno několik nových písní a jiné ve změněných aranžích. Vzhledem k tomu, že jsem sám členem souboru, nepřísluší mi vystoupení Geshemu hodnotit. Ale pokud si chcete udělat obrázek o tom, jak spirituály zpívá Geshem, přijďte se podívat na nějaký koncert.
Jako poslední vystupující přijal pozvání Lee Andrew Davison - jazzman z Oklahomy (dnes žije v Praze). Pro Leeho jsou spirituály písněmi jeho domova, písněmi, které si zpívali jeho předkové. Proto se cítil nesmírně poctěn, že existuje tento festival, a že na něm může zpívat. Lee zpíval sám bez doprovodu a nechal tím plně vyniknout svůj vztah ke spirituálům. Atmosféra těchto chvil je nepopsatelná. Jediné, co se snad nechá vyjádřit je soustředěnost publika, která byla taková, že v některých chvílích by bylo příslovečně řečeno "slyšet spadnout špendlík".
Pokud by měl festival dostat nějaké hodnocení, tak v podstatě každý nový účinkující přinesl festivalu něco zajímavého, svěžího a nového. Ti, co již vystupovali dříve jsou určitou zárukou, že festival bude v podobném duchu jako loni. Velmi povzbuzující je skutečnost, že se podařilo kostel v Nových Butovicích pěkně naplnit, přestože to nebyla v tento den jediná akce zaměřená na spirituály. To je svědectvím o tom, že spirituál má (a jistě i bude mít) stále co říci dnešnímu člověku.