Ke stručné rekapitulaci aktivity své milé Columbelly se dostávám až s určitým zpožděním, po vánočních svátcích, tak trochu uprostřed prázdnin. A uvědomuju si, že oba koncerty, Na Prádle i ve škole, proběhly v jiné atmosféře. To se ještě nestala ta strašná tragédie na filozofické fakultě. Najednou není úplně snadné připomenout si naše společné zážitky. Protože já, stejně jako všichni ostatní, myslím na jiné věci. A s těžkým srdcem.
Možná snad právě proto stojí za to vzpomenout na něco milého, (skoro) po všech stránkách pozitivního. Jaký byl tedy finiš právě končícího roku pro školní pěvecký sbor? Koncertní týden začal tajnou přidanou zkouškou. Protože naplánovaná generálka navštívená zhruba polovinou členů byla naprostým fiaskem, jak se koneckonců dalo čekat. Musela jsem si počkat, až se zpěváci vrátí z Alp. A mezitím snad? trpělivě doučovat nové zpěváky role, které ostatní už uměli. Ta nutná zkouška navíc přinesla svoje ovoce, mně klid do duše a sboru ztracené sebevědomí. Všichni jsme měli za to, že se nic neblahého nemůže stát.
Omyl. Na Prádlo sice dorazili všichni vzorně a včas. Mnozí v tenkých svátečních kalhotách. Já též, včetně manžela, varhan a dalšího nutného vybavení. A pak jsme čekali. Zhruba půl hodiny. Na zapomnětlivého pana faráře s klíčem. Mezitím se na kostelním dvoře rozezpívali, abychom trochu zahnali tu neúprosně se vkrádající nervozitu. Koncert pak proběhl moc pěkně, řekla bych překvapivě v klidu. Téměř profesionálně. Akustika a publikum byly k nezaplacení, sbor zněl a fungoval na výbornou, já moderovala, až se mi od pusy prášilo. Například jednu moc pěknou německou koledu jsem označila za českou. Ondra Valter zahrál dvě skladby na klarinet a pak ještě na piáno Stille Nacht a pěkný kousek z Harryho Pottera. Sklidil zasloužené ovace. David Hron přednesl své předvánoční poselství, laděné spíš do hloubky, hudebně by se to dalo vyjádřit třeba maestoso. Ve spirituálu, který svým zamyšlením uvedl, totiž vyjadřuje věřící něco jako výčitku směřovanou k Bohu. Didn´t My Lord Deliver Daniel… Celý ten prádelní koncert byl letos vážnější než obvykle. Zpívali jsme například Stravinského modlitbu Pater noster, zaznělo středověké Gloria, docela zajímavá dvouhlasá polyfonie. A s neobvyklým vícehlasem se sbor setkal ještě ve velmi originální norské ukolébavce. Mužská část sboru skutečně napodobila teninké a ztrácející se zvonění vánočních zvonečků… A Lucka a Eliška zazpívaly každá po svém sólo maminky tišící děťátko. Fakt krásně. Nicméně Columbella by nebyla Columbellou, kdyby se vůbec nežertovalo. Takže se zpívalo Spirit of God a hned potom V domě straší duch. Kromě koled jsme připomněli i vliv počasí ve Stormy Weather či moudrost Ezopovu ve známé písni V + W. Na závěr zpívali všichni, ano, jako vždy, Narodil se Kristus Pán. Následovalo tradiční vánoční posezení i s bývalými členy sboru. Obojích, těch současných i těch minulých neustále přibývá. Za chvíli se už do kostelíka ani do hospody nevejdeme…
Zpívání na schodech školy přineslo také velmi napínavé okamžiky, i když to zpočátku vypadalo na naprostou pohodu. Sešli jsme se v hudebně, rozebrali sborové barevné košile, rozezpívali se, profesionálně vyzkoušeli jen začátky a problémová místa. Sebrali varhany a donesli je do prvního patra. A zjistili, že je nemůžeme zapojit, neboť ten nejdůležitější drát k adaptéru zůstal nejspíš v kostele. Propukla panika, zasvěcení hledali náhradu, ochotně, ale marně. Naštěstí byla po ruce moje bývalá studentka a současná kolegyně Martina, která umí pohotově vyřešit jakýkoliv problém. Zvlášť technický. Drát vyškubla z nějakého starého rádia ve sborovně a varhany se rozsvítily. Bez toho bychom to vystoupení bývali museli odpískat. Takže ještě jednou, Martino, děkujeme. Před celým gymnáziem jsme předvedli tak asi třetinu z programu v kostele, podle mého názoru ve srovnatelné, ne-li lepší kvalitě. Pro sbor je ale prostředí školy s dlooouhou akustikou a zneklidňujícím šumem trochu neposedného studenstva lehce nekomfortní. A vystupování v bezprostřední a přímo hmatatelné blízkosti spolužáků a profesorů docela náročné. Ne tak samozřejmé a příjemné jako v kostele. A přesto to mí stateční sboristi zvládli. Obklopeni publikem ze všech stran. To není lehké, věřte mi. Nakonec zpívala celá škola Narodil se. Ve stoje. Možná i s dojetím…
Musím poděkovat sboru i obojímu publiku. Za dvě moc krásné a povznášející akce. A popřát všem vše dobré do nového roku. Ať je lepší než ten odcházející.
Michaela Šreinová